Po stopách Nikoly Šuhaje loupežníka…

O Podkarpatské Rusi se dnes příliš nemluví. Lidé vracející se z této oblasti o ní ale hovoří s nadšením a rádi se tam opět vracejí. Ve dnech 9. až 18. září 2005 se vydali studenti Gymnázia V. Nováka v Jindřichově Hradci do tohoto "bohem zapomenutého kraje" plni očekávání i proto, že je historicky spjatý s minulostí naší země. V období 1. republiky bylo Zakarpatí součástí tehdejšího Československa.

Z Jindřichova Hradce nás vlak dopravil až do slovenských Michalovců, odtud jsme autobusem přejeli ke slovensko-ukrajinským hranicím a po důkladné vstupní proceduře jsme se konečně ocitli na Podkarpatské Rusi. Tady už čekal další autobus s řidičem Valerijem, který nás provázel po celou dobu našeho pobytu.

První zastávka byla ve vinařské vesničce Seredňa. Zde jsme navštívili zdejší raritu - zříceninu jediného nížinného hradu v podkarpatské oblasti. Tento hrad stojí na spojnici měst Mukačeva a Užhorodu a byl postaven, aby chránil východ z 36 kilometrů dlouhé tajné chodby spojující mukačevský a užhorodský hrad. Chodba už je ale dávno zasypaná a také hrad samotný je značně zchátralý.

Dále jsme navštívili hrad Palanok, největší na Podkarpatské Rusi, který stojí nad městem Mukačevo a patří k nejvyhledávanějším turistickým cílům. Hrad nikdy nebyl dobyt a od konce osmnáctého do konce devatenáctého století sloužil jako věznice, v roce 1970 zde bylo vytvořeno muzeum.

Potom jsme se již přesunuli do místa našeho ubytování, do Mižhirji, města ležícího asi 170 kilometrů od slovenských hranic. Odtud jsme pak podnikali výlety po nejkrásnějších koutech Zakarpatí.

Naším hlavním cílem byl Siněvirský národní park rozkládající se na ploše asi čtyřiceti hektarů (statut národního parku získal roku 1989). K vidění je zde řada zajímavostí, například Muzeum vorařství, kde byla údajně poslední klauzura plavení dřeva v Evropě.

Dále jsme viděli dva nejmalebnější kouty Siněviru - jezírko Ozirce s rašelinnými ostrůvky, které leží v severní části parku, a Siněvirské jezero, největší v této oblasti. Podle legendy jezero vzniklo ze slz dívky jménem Siňa, která oplakávala svého zavražděného milého Vira. Po tomto mladém páru bylo později jezero pojmenováno a jejich dřevěné sochy nyní Siněvirskému jezeru dominují.

Procházeli jsme po hřebenech pohoří Piškoňa a Perechrestě, podnikli výstup na poloninu Kamjonka a vydali se i k vodopádu Šipot, největšímu na Podkarpatské Rusi. Měli jsme možnost zlézt i nejvyšší vrchol Siněvirského parku - horu Nehrovec s nadmořskou výškou 1707 m. Přálo nám počasí a tak byl z vrcholků skutečně překrásný pohled do údolí a na okolní nedotčenou přírodu.

Samozřejmě jsme museli zavítat i do nejznámější vesnice Zakarpatí - Koločavy, kterou proslavil spisovatel Ivan Olbracht svým románem Nikola Šuhaj loupežník. Koločava je cílem snad každého českého turisty. V místní škole jsme si prohlédli expozici muzea Ivana Olbrachta, o něž se stará učitelka Natália Tumarec. Ta v Koločavě také se svým manželem provozuje hospodu zřízenou v budově bývalé četnické stanice.

K osobě Nikoly Šuhaje je třeba říci, že místní lidé ho nechápou jako hrdinu, ale jako vraha a odpadlíka společnosti, proto je jeho hrob v nejodlehlejším koutě místního hřbitova a chodí k němu jen čeští turisté. Setkali jsme se i s dcerou Nikoly Šuhaje a Eržiky, s paní Annou, která se narodila roku 1921 a dodnes žije v Koločavě.

Během pobytu jsme ochutnali i řadu místních jídel například boršč, pelmeně, golubky, brynzu, pirožky nebo šašlik.

Několikrát jsme také opustili nádhernou přírodu a zamířili do měst Zakarpatí. Nejprve to byl Chust, kde jsme navštívili zříceninu chustského hradu stojícího nad městem na kopci Zamkova hora. Cestou jsme se zastavili i v blízké košíkářské vesnici Iza. Projeli jsme také několik vesnic, kde se dochovaly jako památky lidové architektury původní dřevěné kostelíky.

Přiblížil se závěr našeho putování, a tak jsme po týdnu pobytu opouštěli Mižhirju. Při zpáteční cestě jsme si prohlédli historické centrum Mukačeva, druhého největšího města Zakarpatí. V Užhorodě, centru Podkarpatské Rusi, jsme zašli do skanzenu rusínské kultury a do botanické zahrady.

Co říci závěrem? Při pohledu na zdejší nedotčenou přírodu a dřevěnými chaloupkami posetá úbočí kopců máte pocit, jako byste se vrátili v čase o sto let zpátky . Udivující je i pohostinnost místních vesnických lidí, kteří se i o to málo, co mají, ochotně podělí.

Společně s neopakovatelným zážitkem z nádherných přírodních panoramat i to může být důvodem, proč tento zapomenutý kout světa navštívit. Někdy stojí za to vydržet trochu nepohodlí a vzdát se civilizačních vymožeností, odpočinout si od nich a srovnat si trochu myšlenky i životní hodnoty. O to víc pak po návratu oceníme spoustu "maličkostí", které nám připadají samozřejmé.

David Švanda, Gymnázium V. Nováka

Fotogalerie - Zájezd na Ukrajinu